Zoltán Kőröši: Příběhy ze života podivuhodných miminek

Případ ze Šoproně.

        První zprávy o této dosti neobvyklé, navíc pro mnohé patrně i právem pobuřující věci, se objevily minulý měsíc. Podle popisu se jistá paní Sentpéteriová – manželka elektroinženýra Károje Sentpéteriho, bytem ulice U větrného mlýnu, Šoproň – právě vydala na pochůzky městem, aby obstarala páteční odpolední velký nákup na víkend, když na Petőfiho náměstí, naproti divadlu, narazila na nedávno otevřený krámek. Pozornost paní Sentpéteriové, vybavené košíkem na nákupy, již zdálky upoutaly křiklavé vývěsky umístěné před dveřmi krámku, z nichž se případní kupující mohli dozvědět o mimořádně výhodné nabídce, a ani fakt, že přede dveřmi již postával hlouček lidí, čekajících až budou moci vejít, ji nenechal chladnou. Ke svému překvapení však dveře krámku nalezla otevřené a uvnitř ji přivítalo ticho a klid; mezi přecpanými policemi se zrovna nikdo nerozhlížel. Bloumaje mezi nejrůznějšími sortami zboží paní Sentpéteriová nakonec dorazila do nejzazšího traktu prodejny. Tady byly na fialově natřených policích, sahajících až ke stropu, narovnány malé mřížové klícky. Některé byly sice prázdné, ale na většině z nich ještě visely cenovky, nápisy informující o podmínkách nákupu a také vkusné brožurky, které obsahovaly nejdůležitější informace o nemluvňatech, uložených v bedýnkách. Podle vyprávění paní Sentpéteriové téměř každá informace zdůrazňovala výhodnost nákupu: upozorňovalo se zde na mimořádně nízkou cenu nemluvňat a dokonce se nabízela i jistá sleva při nákupu na splátky. Zároveň se v brožurce zdůrazňovalo, že každý kousek je originál a – jelikož se jedná o speciální dodávku – tato nemluvňata nerostou, tudíž manipulace s nimi je snadná; nezanedbatelnou výhodou je, že zákazník není zatěžován problémy s výchovou a i náklady na ošacení může snížit na minimum. Co ale vypadalo nejlákavěji: na dobu určitou, a sice na dva týdny počítané ode dne nákupu, poskytoval obchod záruku, a v případě reklamace i možnost výměny. Samozřejmě v obchodě bylo možnou k jednotlivým kouskům zakoupit i nezbytnou výbavu a v případě větších položek mohl zákazník obdržet slevu i na ně.

        Jak paní Sentpéteriová vypověděla, tyto podmínky ji uchvátily. Dlouho postávala před policí, kde ji obzvláště zaujala dvě nemluvňata: světlovlasý modrooký chlapeček a černovlasá holčička. Nechtěla však rozhodnutí uspěchat, proto se odebrala domů do ulice U větrného mlýnu, aby se později vrátila i s manželem, se kterým by společně rozhodli o nákupu. Odpoledne kolem čtvrté dorazili na Petőfiho náměstí, prodejnu však našli už zavřenou a mohli jen nakukovat dovnitř skrz nasvícenou výlohu. Podle Károje Sentpéteriho považovali tento obrat dokonce za příznivý, říkali si, že takto aspoň budou moci čas, který měli k dispozici do otevření obchodu v pondělí ráno, věnovat zvažování podmínek koupě. Společně pak dospěli k rozhodnutí o koupi obou nemluvňat za podmínek dvanácti měsíčních splátek.

        K jejich největšímu úžasu však v pondělí brzy ráno, ještě před začátkem pracovní doby, marně spěchali na Petőfiho náměstí – po krámku nebylo ani stopy. Ale nezmizely jen vývěsky, police a nemluvňata! Ne. Tam, kde v pátek odpoledne ještě zářila výloha, teď před nimi čněla  masivní a neporušená zeď, smetí na kraji chodníku a opadající žlutá omítka. Pobouřením téměř paralyzovaní manželé Sentpéteriovi se nakonec – nevěda, co jiného by měli dělat – obrátili na policii. Bohužel, podle jejich mínění zařadily vyšetřovací orgány věc mezi obyčejné případy hospodářské kriminality a vůbec nepostupovaly při vyšetřování s náležitou rázností. Tehdy se manželé nakonec prostřednictvím tisku obrátili na veřejnost, právem předpokládaje, že i mezi dřívějšími zákazníky obchodu se najdou třeba takoví, kteří skutečně utrpěli újmu. Ale jakkoliv je to překvapivé, dodnes se nikdo nepřihlásil. A to je snad primární důvod, proč   v této věci – přiznejme si – dodnes nedošlo k žádnému pokroku. Nesmíme si však – jak říkala i paní Sentpéteriová – zoufat. Protože dokud jen můžeme, musíme věřit tomu, že dojde k příznivému obratu.

Případ z Máriaďidu.

        Ten podivný případ byl zaznamenám před několika lety, ještě v těch zmatených dobách, kdy se opravdu věřilo, že všechno se dříve nebo později může stát.

        Ve městě Péč, v ulici Krále Matyáše, bydleli jistí manželé; přesněji muž, žena a nyní už i jejich malé děcko. Muž byl takový ten, co kreslí mapy a vyměřuje pozemky, tenkrát zrovna jezdil do Máriaďidu ve věci provádění nějakého měření a kreslení map. Žena zůstala doma s dítětem a prala, žehlila, uklízela, přebalovala, zašívala – tak, jak se to má v domě s novorozencem.

        Byl konec léta, vzduch byl horký až k nedýchání. Snad i proto se mohlo stát, že muž, který měl jindy své mapy a náčrty pěkně srovnané, spěchaje na jakýsi geografický kongres, popadl hromadu papírů, které ležely na stolku v předsíni, aniž by jim věnoval pozornost. A snad i proto se mohlo stát, že žena, která jindy udržovala ve svém domě takový pořádek, že jí nikdo nemohl vytknout ani slovo, v ten horký den na sklonku léta, kdy se schylovalo k bouřce, roztržitě začala stříhat miminku na šatičky, když předtím vystříhala jednotlivé díly z papíru.

        A věru – věci se nenapravitelně zaměnily. Muž si až ve světle reflektorů u řečnického pultíku všiml, že si na kartografickou konferenci přinesl střihy na kojenecké oblečky, a žena – teprve až nakrmila dítě a sedla si zpět ke svému stolu – zjistila, že podle všeho rozstříhala náčrty kopců a polních cest v okolí Máriaďidu. Nejpodivnější ovšem bylo, že muž – jelikož mu už stejně nic jiného nezbylo – připevnil magnety na tabuli přednášejícího střihy kojeneckých oblečků a ukazuje na obrysy těch kojeneckých oblečků vysvětloval přítomným přírodní podmínky oblasti Máriaďidu. A žena, když už stejně ty pečlivě nakreslené mapy rozstříhala, odpoledne, zatímco děťátko spalo, šatičky ušila. A tam, na tom geografickém kongresu, učení pánové nejenom že nespatřovali na mužově přednášce nic podivného, ještě mu i vřele a z čistého srdce poblahopřáli k odvedené práci, obzvláště pak k té pečlivě vypracované mapě. A doma, v ulici krále Matyáše, padly usměvavému probouzejícímu se děťátku šatičky tak, že krásnější oblečení byste si ani nedokázali představit.

        A tak se muž vrátil z konference v radostné a veselé náladě. Žena se vykláněla z okna a zdáli mu mávala, s úsměvem ho vítala a v náručí držela děťátko oblečené v nových šatičkách.

        Slunce svítilo, povíval jen jakýsi lehký, vlahý vánek a den byl tak jasný, jak jindy bývá jen na konci jara, s příchodem léta.

        A o té záměně – ostatně k ní došlo jen náhodou, a i když se stala, nikdo si  ničeho nevšiml – si řekli, že bude lepší, když už nepadne ani slovo.